Často kladené dotazy

Hlavním problémem je špatné pochopení 3D obrazu, způsobené převážně marketingem společností vyrábějící TV. Před pár lety, kdy 3D přešlo do mainstreamu, všichni lidé a hlavně prodejci TV si mysleli, že 3D televize nahradí 2D televize. Díky tomuto základnímu omylu dnes částečně trpí 3D pojem jako takový.
Oč jde? Jde o to, že s nástupem podpory 3D zobrazení u TV automaticky neznamená, že 3D nahradí 2D obraz (leč 3 je více než 2). Ne všechny filmy jsou totiž určeny a hlavně točeny pro 3D. Zde je kámen úrazu. Stačí si přečíst pár článků zpovědí kameramanů ohledně 3D, nebo se pobavit spolu s párem kameramanů a máte jasno. 3D film musí být točen do 3D, protože například rychlé scény či rychlé střídání scén není pro 3D to pravé. Nejen že dezorientuje diváka, unavuje oči, ale celkově kazí dojem ze 3D obrazu. 3D obraz je totiž „více skutečný“ a ve skutečnosti se nedají zobrazit některé scény či efekty, které používají masteringová studia v klasickém 2D. Dalším faktorem je, že některé filmy jsou točeny formou vcítění se do role toho, kdo je natáčen. Čili zde 3D zobrazení absolutně postrádá smysl, protože už sám autor filmu chce úplně něco jiného, než abyste koukali očima kamery a to ještě ve 3D.

A co počítačové hry?
Zde se jedná o odlišnou věc. Počítačové hry jsou dnes převážně 3D hry. Už jak sám název napovídá, jsou programovány a vytvářeny ve 3D prostředí. Přičtěme k tomu rozdíl oproti filmu, kde ve hře jste aktérem, ne kameramanem filmu. Díky tomu 3D dostává lepší rozměr i dává větší smysl, protože vy sami si určujete, na co budete ve 3D koukat. Stejně tak, jak je tomu ve skutečném světě. Zde je interaktivita absolutní změnou oproti 3D filmu. Hlavně Vám kameraman nemusí říkat, kam se máte dívat, čili ostřit na konkrétní místo. Což bývá často velkým problémem. Většina 3D světa v počítačových hrách je plně ostrá, stejně jako v reálném světě. Záleží už pak jen v podstatě na ostření lidského oka. Proto 3D hry jsou budoucnost, oproti filmům, kde se jedná spíše o část filmové produkce.

Vše je jen otázkou času, kdy se situace uklidní a 3D si najde své místo. Mimochodem se tomu tak vlastně už děje.

Aktivní 3D technologie používá pro zobrazení 3D obrazu 3D brýle se zatmívacími skly. Ta „blikají“ na určité frekvenci. Tato frekvence je většinou 60hz na jedno oko, tedy 120hz. Novější DLP projektory používají 144Hz, Epson projektory i 480hz. Je nutné podotknout, že skoro celý život jsme koukali na TV, které blikaly na 50hz (60hz v USA) a i dnes koukáme v práci na monitory které „blikají“ na podobně nízkých frekvencích. Dokonce světlo žárovky „bliká“ na 100hz, protože frekvence v naší síti je 50Hz. A i přesto, že tomu tak je,koukali jsme na to, koukáme stále a většinou nás z toho hlava nebolí, pokud to tedy extrémně nepřeháníme. Vyšší frekvence u TV jsou trendem až posledních let.

Paradoxní také je, že bolest hlavy byla zaznamenána i u lidí, kteří sledovali pasivní 3D obraz ať už v kině, nebo na TV nejmenovaného výrobce. To je dalším důkazem, že bolest hlavy při sledování 3D obrazu nepochází z blikání.
Tak odkud tedy? A já to viděl, že to bliká!
Viditelné blikání pochází z prvních generací 3D TV a sledování za denního či zářivkového světla. Při promítání za tmy či šera blikání vidět přímo nelze.

Pálení očí je způsobeno jednoduše proto, že málo mrkáme. 3D efekt působí jako WOW efekt. Pokud je člověk něčím ohromen, smyslové procesy se malinko zpomalují. A u 3D obrazu prostě přestaneme mrkat či začneme mrkat málo. Je to jen o zvyku, zeptejte se někoho kdo sleduje 3D častěji, řekne Vám, že už si na to ani nepamatuje. Je to otázka prvních pár desítek hodin, než si zvykneme správně mrkat.

Bolest hlavy pochází většinou z nesprávné separace, konvergence jednotlivých obrazů, rozostřených scén, rychlých přeběhů kamer apod. Většina z toho, pokud se vezme správně do ruky, udělá ze 3D obrazu slušnou podívanou.

3D obraz je o řád výše než 2D obraz a jeho vnímání je proto také složitější. Zkuste ve skutečném světě lítat očima tak jako v akčním filmu třesoucí se kamerou, rychlé zoomování atp. Bude Vás hlava bolet také a ani nemusíte sledovat 3D obraz. Právě zde se objevují špatně natočené 3D filmy, neupravené pro 3D. Většinou převedené 2D filmy do 3D, kde stejně hloubka nestojí za nic. To vše velmi souvisí s celkovou náladou a únavou člověka. Člověk sledující 3D by měl být hlavně odpočinutý, pokud si chce vychutnat požitek ze 3D na maximum.

Pokud ze 3D obrazu bolí hlava, nebo se na něj nemůže někdo dívat, je možné že trpí nějakou oční vadou. Bylo potvrzeno, že u jedinců, kteří si při sledování 3D stěžovali na bolest hlavy, poté optik odhalil skrytou oční vadu.

Pojem 3D by měl být svěřen do rukou profesionálů. V rukách amatérů vrhá akorát špatné světlo na celý 3D průmysl.

www.eyecaretrust.org.uk

Ano, zde se jedná opravdu o nedokonalost současné 3D technologie. Je ale jasné, že prozatím není možné jakkoli tuto skutečnost obejít. Možná holografická technologie v budoucnu dokáže i to. Možná i specializovaná VR (virtuální realita), ale vše je zatím budoucnost. Třeba ale ne tak daleko…
Oč jde? Prostor, který lidé vnímají, vnímají za pomocí mozku a očí. Pro 100% vjem prostoru je zapotřebí, aby byly splněny 2 podmínky. První je zaostření vzdálených či blízkých objektů (pomocí naší čočky v oku). Druhá je sbíhavost očí. Pokud naše oči ostří na nekonečno, jsou osy očí rovnoběžně. Blízké předměty nutí naše oči šilhat. Zde nastává právě problém v případě stereoskopického 3D zobrazení. Mozek dostává informaci (ze separace obrazů) o pozici obrazu v prostoru, ale umístění obrazu je stále na jednom místě (TV/plátno/monitor) čili sbíhavost je stále stejná. Toto může být zdrojem nevolnosti nebo nepohodlí při sledování 3D.
U některých jedinců je to více, u některých méně. Záleží jak moc každý z nás dokáže zpracovávat informace pocházející právě ze sbíhavosti očí. Tomu, kdo více ze separace, tento konflikt činí menší problém.
Náš mozek je díky bohu velmi přizpůsobivý. Proto i na stereoskopický 3D obraz se dá zvyknout. Mozek sice nedostává správné informace o poloze objektu pocházející ze sbíhavosti, ale jakmile si zvykne, „vloží korekci“ a žádná nepříjemnost se nedostavuje. Proto existují dva nesmiřitelné tábory. Jeden který 3D obraz absolutně odsuzuje, skládající se z lidí, kterým bylo po 3D například nevolno a již se na něj poté nedívali. A druhý tábor, který například mohl cítit zprvu určité nepohodlí při sledování 3D filmu, ale po více hodinách sledování v podstatě úplně odeznělo, který říká že je 3D fajn.

Je zde jedna zajímavá skutečnost. Čím dále je 3D obraz, tím je poskytovaná informace ze sbíhavosti očí slabší a pochází více z fokusu čočky (popřípadě vzdáleností stejných předmětů od sebe). Jednoduše se to dá zjistit. Zkuste si zavřít jedno oko, dát ukazováček jedné ruky 30cm před nos a druhým ukazováčkem se do něho trefit, pak to zkuste ještě jednou co nejdále jak natáhnete ruku. V prvním případě se většinou netrefíte, v druhém většinou ano.
Toto je také důvodem, proč připadá některým lidem příjemnější 3D obraz z větších pláten. Sedí totiž dál.

Zajímavá poznámka:
Některé studie poukazují i na vergence-accommodation conflict i u 2D obrazu. Je tedy možné, že jsme si za ty léta vypěstovali „korekci“ na 2D obraz a nevadí nám. Je proto velmi pravděpodobné, že si zvykneme i na stereoskopický obraz.

Ano, zde bych jakémukoli rozumnému člověku doporučil, aby nenechal dívat své děti na 3D obraz. Alespoň do toho věku, kdy bude oko s mozkem absolutně naučené správně vnímat prostor. Udává se snad 6 let, pokud si chcete být jisti, 8 let bude rozumnější. Nebude to asi jednoduché. Víme, že děti by se chtěly dívat na krásné animované pohádky ve 3D, ale zdraví je na prvním místě. Pokud byste přeci jen chtěli udělat mírný kompromis, krátké pohádky s pauzami jsou rozumnou volbou.

Tomuto problému se jednoduše vyhneme, pokud budeme 3D obraz sledovat z příma kolmo k obrazu, co možná nejblíže očima středu obrazu, bez přílišného „vrtění“.
Popis problému zde asi nemá smysl rozebírat. Kdo by se problematikou 3D stereoskopického zobrazení chtěl dále zabývat, můžeme doporučit články pana Dr. Martina Bankse, profesora optometrie a vision science University of California, Berkeley.

www.bankslab.berkeley.edu

V doslovném překladu „místnost na hraní“. Myšlena je místnost, nebo část místnosti vybavena pohodlím a technikou pro maximální herní zážitek. Velmi příjemným spojením bývá právě spojení domácího kina s herním příslušenstvím pro to, aby se zde daly perfektně hrát hry, a to i ve více lidech pro umocnění zábavy. Takové domácí kino se příliš neliší od normálního, akorát je zde jako zdroj obrazu používán výkonný herní PC. Dokonalostí je pak projektor s plátnem ve 3D, kde je díky velkému obrazu herní zážitek absolutně dokonalý. Doplňky jako obrazy s herními či filmovými náměty, či busty v jakékoli velikosti jsou pak krásnou třešničkou na dortu.

Někteří opravdoví labužníci se netají svými gaming rooms, kde naleznete 180 stupňová zakřivená plátna, jak vertikálně tak horiznotálně, s několika projektory.

Aktivní technologie použita u projektorů se v podstatě neliší od aktivní technologie u TV. Je tedy použito aktivních zatmívacích brýlí, které jsou synchronizovány pomocí signálu. Ten pochází většinou z nějakého emitteru. U projektorů ještě existuje technologie nazývaná DLPlink.
DLP projektory mají díky své rychlosti jedno z nejlepších 3D zobrazení vůbec. Jen velmi drahé a kvalitní TV se jim mohou v tomto vyrovnat.

Pasivní technologie u projektorů znamená použití dvou paraleních projektorů, polarizačních filtrů, softwaru a stříbrného plátna (které není vždy úplně nutné). Jedná se o složitější technologii v domácích kinech většinou nepoužívanou, z důvodu složitosti jejího zapojení a konstrukce. Výhodou je, že brýle nepoužívají zatmívání, ale polarizované filry (jsou levnější a pro někoho přijatelnější při sledování 3D obrazu).

Na první pohled by se mohlo zdát, že 3D obraz na projektoru nebo na televizi je v podstatě to samé. Opak je však pravdou. Důvodů je hned několik.
Pro první největší rozdíl hovoří zkratka FOV (Field of view). Jedná se o to, kolik vidíme obrazu v našem zorném poli. Nejen THX a SMPTE doporučují větší zorný úhel u 3D než 2D a ví proč. V případě vetších FOV a většího obrazu celkově, je nejenom obraz mnohem reálnější (více se stáváte částí scény), ale také většina objektů v obraze je v poměru k úhlopříčce obrazu velikostí skutečného světa. Sice člověk nevidí celou scénu, ale tu nevidí ani na TV standardních rozměrů. To je to na co si někteří lidé stěžují, že na metrové TV vypadají 3D postavy jako loutky. 3D obraz skutečných rozměrů je také pro mozek lépe „vstřebatelný“, protože ještě nemusí „přepočítávat“ velikost objektů a postav. U 2D obrazu na menších TV tomu tak sice je, ale 3D obraz je složitější na zpracování v mozku a další zátěž mozku způsobuje, že obraz vnímáme obtížněji, takže máme z 3D projekce méně. Proto je velký rozdíl mezi 3D obrazem z projektoru a TV.
Další důležitými parametry pro 3D obraz jsou:
správné (pro Vás přijatelné) nastavení hloubky (a konvergence) obrazu, ostrost obrazu a tzv. ghosting (správnost zobrazení obrazů pro každé oko). Zde mohou mít ve výsledku DLP projektory mírně navrch i nad velmi kvalitní a drahou TV.

Ano i ne. Z konstrukčního hlediska jak v kině, tak domácím kině s projektorem je projektor. Ta součást která se nám stará o ten krásný velký obraz. Avšak projektory pro kina se někdy diametrálně liší od domácích videoprojektorů. Je to dáno konstrukční složitostí projektorů. Ty které jsou používány v kinech musí mít velikou svítivost, aby usvítily obří plátna. Doma stačí takový, aby usvítil průměrně tak tu 3 metrovou úhlopříčku. A zde se jednodušeji navrhne projektor s lepšími ostatními parametry jako kontrastní poměr, úroveň černé barvy, kvalita barev atp. Proto se dost často stává, že pokud si pořídíte slušný a kvalitní projektor na doma (do vašeho domácího kina), může být kvalita obrazu lepší než v kině. A co 3D efekt? Pokud je použita aktivní technologie, kvality jsou velmi podobné. Pokud je v kině použita pasivní technologie (ať už z důvodu ušetření nákladů na 3D brýle), většina 3D domácích videoprojekorů s aktivní technologií dosahuje lepších kvalit 3D obrazu než v kinech.

Ano, je to možné a dá se říci, že to stojí za zkoušku… Jestliže jsou některé kvalitní 3D filmy velmi pěkné, tak 3D hry jsou zajímavější. Jde o to, že počítačové hry jsou už ze samotné konstrukce a hratelnosti (ovlivnitelnosti scény) pro 3D jako stvořené. U 3D filmu nám musí režisér 3D prostor nastínit. U hraní 3D her prostor je a my se v něm pohybujeme, stejně jako v reálném světě. Proto ten velký rozdíl. Další výhoda hovoří o tom, že počítačové hry se dají kvalitně převést do 3D formátu, protože jsou tak v podstatě programovány. U počítačové hry lze nastavit nejen hloubku, ale i takzvanou konvergenci – to, jak nám obraz „vylézá ven z obrazovky“… Přijďte se podívat k nám do showroomu, pokud se Vám ta myšlenka líbí. Ukážeme Vám kvalitní 3D hry v perfektní kvalitě.

Videoprojektor je zařízení sloužící k promítání obrazu např. z dvd/blu-ray přehrávače, set top boxu, herních konzolí, PC, hdd/flash atd. Promítat může v podstatě na jakýkoli povrch, kvalita obrazu se pak odvíjí od kvality povrchu, na který je promítáno.

3D projektor je projektor, který je schopný promítat obraz ve 3D. Většina dostupných 3D projektorů pro domácí kino jsou vybaveny technologií pro 3D projekci. Použity jsou většinou aktivní technologie (nabíjecí 3D brýle s LCD „skly“).

FOV je zkratka pro Field of view. V překladu zorné pole. V případě, že se bavíme o TV či projektorech, jde o úhel svíraný mezi očima a promítaným obrazem. Čím větší úhlopříčka a čím blíže jsme k obrazu, je úhel větší a naopak.
Lidské oko je od přírody navrženo tak, že v každém okamžiku ostří pouze část zorného pole. Avšak pomyslně sleduje celou část obrazu tzv. periferním viděním. Větší realita obrazu je dána kombinací více parametrů dohromady. Rozlišení, kvality obrazu (barvy, kontrast, zdroj signálu atd.) a také FOV. Obraz může být špičkové kvality po stránce barev či rozlišení, ale bez rozumného FOV na realitě nepřidá. Dnešní průměrné FOV u sledování TV je menší i jak 30 stupňů, což je méně než udává nejmenší doporučení od THX. Je to dáno tím, že i když máme metrové TV, koukáme na ně z průměrných 2,5 metrů (FOV cca 22 stupňů). SMPTE dokonce udává jako referenční úhel 43,4 stupně (pro cinemascope formát). Toho je opravdu i při dnešních velikostech TV a pozorovacích vzdálenostech obtížné dosáhnout, pokud na TV nekoukáte z metru a půl. Takže pokud si chcete opravdu vychutnat filmový zážitek, projektor je dobrou volbou.

Anamorfní čočka poskytuje možnost projekce zdrojového obrazu z jednoho poměru stran, jako je např. 16:9, do jiného poměru stran, jako například 1:2,39 (cinemascope, nejčastěji používaný poměr pro home cinema).

Výhody jsou následující:
– získání plné svítivosti projektoru při cinemascope režimu. Černé pruhy jsou použity také (projektor musí disponovat digitálním roztažením obrazu 2,4:1 do 16:9)
– vyrovnání pincushion efektu u zakřiveného plátna

Svítivost projektorů udávaná v jednotkách lumenů je jeden z hlavních parametrů u projektorů. Zjednodušeně se dá říci, že je důležitá k tomu, abychom věděli, jak velký obraz můžeme z projektoru získat. Větší rozměr úhlopříčky plátna potřebuje i větší svítivost. Trochu komplikovaněji je tomu v případě použití plátna s jiným ziskem než 1.0/1.1.
Další důležitou věcí je výpočet jednotek foot lambert. Ten nám udává svítivost na čtverečnou stopu. Jde o to, že například filmy jsou natáčeny a masterovány na konkrétní světelenost. Obraz s nižší světelností bude neživý ve světlých scénách, příliš svítivý obraz naopak způsobuje rychlou únavu očí, až bolest hlavy, popřípadě zvýrazní šum v nahrávkách. Existují standardy udávající optimální svítivost na plochu, jednou z nich je například norma SMPTE organizace SMPTE. Ta udává pro kvalitní HD signál, aby fL bylo v rozmezí cca 12-16 fL(max 20fL). Toto doporučení je vhodné pro promítání za plné tmy. V případě promítání za okolního osvětlení se doporučuje svítivost ještě vyšší – až k 40fL. V případě plně dedikovaného kina je naopak i 10fL dostačující.

Videoprojektory mívají o něco nižší svítivosti, a to hlavně z toho důvodu, že promítání probíhá za tmy nebo mírného okolního osvětlení, kdy by příliš vysoká svítivost byla naopak nevhodná. Samozřejmě pokud by někdo chtěl úhlopříčku plátna větší než 140″ nebo chtěl sledovat obraz z projektoru za denního světla, je nutné použít videoprojektor již s vysokou svítivostí. Problémem však je, že čím svítivější projektor je, tím je při jeho konstrukci složitější dosáhnout kvalitního kontrastního poměru a úrovně černé. Proto jsou projektory s vyšší svítivostí určeny pro promítání za mírného osvětlení, kde je stejně úroveň černé barvy „zničena“ okolním světlem (popřípadě je možné je použít pro větší úhlopříčky).

Kontrastní poměry u projektorů jsou stejné jako u TV.
Rozlišují se 3 základní kontrastní poměry.
Statický, dynamický a intrascénní (ANSI):

– Statický
full ON/OFF kontrast. Udává nám poměr mezi nejtmavší a nejsvětlejší scénou při projekci. Čím vyšší je tím má obraz vyšší dynamiku a většinou i nižší blacklevel.

– Dynamický
Snaží se nahradit statický kontrast, protože dnešní „digitální obraz“ má větší problémy se statickým kontrastním poměrem, než měly staré CRT obrazovky. U projektorů se o dynamický kontrast stará „elektronická duhovka“, stejně jako je tomu u lidského oka. Snaží se o to, aby tmavší scény byly dostatečně tmavé, nebo naopak světlejší dostatečně světlé. Nevýhodou je, že plynulost „duhovky“ musí být přesně taková, jako je pohyb naší lidské duhovky, aby lidské oko nerozeznalo pulzování ve světlosti scén.

– ANSI contrast
Intrascénní kontrast je poměr nejtmavší a nejsvětlejší částí obrazu v jednom statickém snímku. Lidské oko má omezené možnosti vnímání ANSI kontrastu. Lidské oko v podstatě nepozná rozdíl mezi 300 ansi a 1000 ansi, pokud nejsou v obrazu velké kontrastní bloky. Bohužel ANSI kontrast je větším problémem u projektorů než u TV. Je to z důvodu, že TV je emisivní zařízení, ale plátno u projektoru je odrazivé. Zde má největší vliv místnost, kdy velmi světlá místnost zapříčiňuje ANSI kontrast nízké hodnoty. Obraz pak nevypadá tak perfektně, jak by mohl v případě upravené místnosti. Rádi Vám poradíme, jak místnost správně upravit.

Dynamic Iris, v překladu dynamická clona, se u projektoru stará o vyšší kontrastní poměr (viz dynamický kontrast). Při tmavších scénách omezí tok světla tak, aby úroveň černé barvy byla nižší. V některých scénách je dynamická clona neúčinná (např. scéna s 50% tmavé a 50% světlé), kde se uplatňuje právě ANSI kontrast (viz ANSI kontrast).
O Dynamic Iris se stará vcelku složitý procesor který vyhodnocuje, kdy má clona zareagovat, kdy naopak ne, a jak rychle. Někteří výrobci umí naprogramovat chování dynamické clony skvěle jako např. firma SONY, někteří hůře. Dle toho pak lze poznat pulzování v obraze, které není příliš příjemné.

Jedná se o kvalitnější (rychlejší) verzi zobrazení 3D obrazu. Dochází díky ní k menšímu blikání a obraz je plynulejší. V případě zdroje se 24 snímky za vteřinu (bluray 3D, 3DTVplay fullHD 24Hz) je každý snímek pro jedno oko, dohromady 2×24=48Hz (máme dvě oči), zobrazen 3x, celkově tedy 144Hz. Tuto technologii používali dříve jen ty nejdražší projektory, nyní díky pokroku technologie DLPlink už i projektory entry level kategorie jako např. Benq W1070. 3D obraz pomocí nejnovější triple flash DLPlink je velmi, velmi kvalitní.

Jedná se o technologii zobrazení 3D obrazu od firmy texas instruments – největšího a snad jedinného výrobce DMD čipů pro DLP projektory. Používá se pouze u DLP projektorů, protože je přímo funkcí DMD čipu. Kvality zobrazení 3D obrazu pomocí DLP link jsou na velmi dobré úrovni (obraz bez ghostingu apod). Ke kvalitnímu zobrazení 3D obrazu pomocí DLPlink technologie je zapotřebí kvalitních DLPlink brýlí, kde je dnes velký problém ve variaci kvalit a cen těchto brýlí. Doporučením zůstává používat brýle stejných výrobců jako projektorů. V případě že byste chtěli použít jiné výrobce, je dobré se předem o kompatibilitě a kvalitách brýlí informovat.

Životnost lampy je různá pro jednotlivé projektory. Obecný trend (velmi příjemný) je, že se životnost lamp v projektorech prodlužuje. Ještě přes 5-6 lety byla výdrž lamp maximálně 2000 hodin. Dnes se jejich čas prodlužuje až na 4000-5000h a v ECO (spořivém) režimu může být až 7000 hodin. Takováto životnost už je velmi slušná. Odpovídá v podstatě 5 až 7 letům koukání 2h denně vč. svátků a víkendů. Při dnešním technologickém pokroku to pak také může dopadnout tak, že než vyměníme lampu za novou, koupíme i nový lepší projektor. Poté si člověk řekne, jaký je rozdíl mezi TV s 3x delší životností, když si nakonec stejně v 1/5 její životnosti koupíme tu hezčí a větší. TV dnes už nejsou jako dříve ta TESLA, co měla babička 20 let, je to zařízení složité a může odejít mnoho věcí jiných než jen obrazovka.

Je tu jedna věc kterou je ale nutné zmínit. Svítivost lampy nemá lineární postup stárnutí (jedná se o logaritmickou závislost). To znamená, že lampa ztrácí více světelnosti na začátku, poté „stárne“ už jen pozvolna. Není na tom nic až tak strašného, protože dnešní projektory mají vcelku slušné parametry svítivosti, takže počáteční pokles tolik nevadí (naše oko se mu přizpůsobí). Jediné k čemu by nemělo dojít, je pokles pod světelnost, kterou udávají normy jako SMPTE. Je také možné zprvu používat projektor v eco režimu a poté, kdyby svítivost nebyla dostatečná, je možné přepnout na normální/Bright režim (dle výrobce).

Často skloňovaný pojem u projektorů. Mimo jiné v případě TV se jedná o stejný parametr.
Obecně se dá říci, že čím nižší úroveň černé barvy (jak černá na plátně je opravdu černá a ne např. šedá), tím je obraz více, hlavně v tmavých scénách, prostorový. Samozřejmě v doprovodu se slušně vysokým dynamických rozsahem (kontrastem). Tmavé scény jsou opravdu jak ve skutečnosti. Projektor, stejně jako TV, s velmi kvalitní černou a vysokým kontrastem je radost ke koukání. Naopak u projektoru, který zobrazuje černou barvu jako tmavě šedou, nám připadá, jako by obraz byl méně kvalitní, méně prostorový. Většinou je to tak, že čím dražší projektor tím lepší úroveň černé. Zde je rozdíl právě v technologiích projektorů jako je Lcos a DLP či LCD. Dalším pomocníkem je dynamická clona, tzv. dynamic IRIS.
Ještě jedna důležitá věc, která souvisí s úrovní černé, je tzv. úroveň okolního osvětlení. V případě, že promítáme za světla (či mírného osvětlení), musíme si uvědomit, že projektor nezobrazuje černou barvu! Když k tomu připočteme bílé plátno, kde se černá bere? Chápavější už vědí, ano je to v podstatě zhasnuté světlo, čili tma. A pokud chceme zobrazit černou na plátně, musíme mít tmu. Už jen světlo z jedné zapálené svíčky znamená „zničení“ černé barvy na plátně a kontrastu.

V překladu duhový efekt. Rozumí se jím barevný rozklad/složení bílé barvy na základní RGB (červená, zelená, modrá). Na tom by ještě nebylo nic tak zvláštního, pokud jednotlivé barvy máme překryté souběžně. Pokud se ale skládají „za sebou“ jako v případě DLP technologie, může nastat problém. Projevuje se hlavně v kontrastních scénách (ostrých přechodech bílá-černá, např. titulky) při rychlém pohybu očí. Každý z nás je na tento efekt jinak senzitivní. Někdo více, někdo méně. V některých případech je efekt nejen rušivý, ale může mít vliv i na nevolnost (má to co dočinění s oční vadou o které ani nemusíme vědět). Ovšem čím rychlejší má DLP projektor otáčky barevného filtru, nebo vícesegmentové kolečko RGBRGB, tím je efekt méně patrný až většinou neviditelný.

Jedná se o možnost posunu obrazu, aniž by se s projektorem hýbalo. U této korekce obraz neztrácí na kvalitě. Díky tomu je pak možné mít projektor umístěn nějakou vzdálenost od středu obrazu. O tom jak moc daleko od středu, rozhodují možnosti implementované technologie spolu s konstrukcí projektoru.

DLP projektory nemají z důvodu své výrobní technologie možnost velkého posunu pomocí lens shift. Naopak některé LCD či Lcos projektory mají možnost posunu opravdu velikou.

Pomocí digitální korekce obrazu je možné obraz promítat i když projektor není napřímo proti plátnu. Nevýhodou je částečná ztráta kvality. Obraz je mírně rozmazaný, a to tím více čím je použita větší korekce.

Pomocí lichoběžníkové korekce je možné mít projektor umístěn mimo jeho standarní umístění vůči plátnu. Nemusí být přesně kolmo k promítanému obrazu. Je tedy možné umístit projektor vysoko pod strop, natočit ho směrem dolů a použít korekci. Nevýhodou je částečná ztráta kvality obrazu, protože se jedná o digitální korekci. Přirovnat to můžeme k digitálnímu zoomu u fotoaparátů vs optickému zoomu, který odpovídá u projektorů lens shiftu.

DLP, LCD, LCos
Jako zdroje světla jsou pak použity:
lampový modul, LED moduly, LEDlaser Hybrid technologie.

Jedna z technologií promítání obrazu. Zařízení se skládá z lampy, barevného rotačního kolečka, DMD čipu a optiky.

Výhody:
– DLP projektory jsou velmi rychlé, takže si velmi dobře poradí se všemi promítanými pohyby, obraz není trhavý apod. Z toho plyne i nejlepší kvalita zobrazení 3D obrazu, kde tzv. ghosting je ze všech technik nejmenší (v podstatě není).
– Jednočipové DLP projektory (většina dostupných projektorů) mají obvykle velmi ostrý obraz. Čím kvalitnější je k tomu použita optika, tím je obraz opravdu krystalicky ostrý.
– DLP projektory mají v případě použití kvalitní optiky a propracované elektroniky velmi věrné podání barev, odstínů šedi. Oproti technologii Lcos jsou na tom hůře v podobě úrovně černé barvy (jak hluboce černá je černá).
– DLP projektory nabízejí velmi výhodný poměr cena x kvalita.

Nevýhody:
– RBE efekt (duhový efekt). U lidí citlivých na tento vedlejší efekt DLP projektorů se nedoporučuje projektor této technologie pořizovat. Tato nevýhoda je velmi ovlivněna rychlostí barevného kolečka, kdy při vyšších rychlostech je efekt méně patrný až po tříčipové DLP projektory, kde efekt není, protože zde není ani žádné kolečko. Avšak tyto projektory jsou velmi drahé a používané výhradně v kinech.

LCD projektory se skládají z projekční lampy, dichroických zrcadel, LCD panelů (pro každou základní barvu RGB jeden) a optiky.

Výhody:
– Netrpí tzv. duhovým efektem jako DLP projektory.
– Dosahují v průměru vyšších svítivostí, čili jsou vhodné i do místností s mírným okolním světlem.
– Vyšší úroveň černé a dynamický rozsah (on/off kontrast) v případě dražších LCD prjektorů pro home cinema (hlavně od firmy Epson).

Nevýhody:
– Ostrost obrazu není natolik vysoká jako u DLP projektorů. Je to dáno konstrukcí projektoru, kde se musí sladit jednotlivé LCD panely „přes sebe“. Výsledkem špatně zarovnaných panelů je horší ostrost obrazu. U starších projektorů s organickými panely docházelo ke stárnutí LCD panelů a tím k posunu jednotlivých barev. U novějších projektorů by tomu tak ale už být nemělo.
– Rychlost. LCD panely nejsou tak rychlé jako DMD čipy. Proto pro hraní her jsou vhodnější DLP projektory.

Technologie použita u dražších projektorů (je dražší z hlediska výrobních nákladů) výrobců jako je SONY a JVC, kteří nazývají technologii ještě svým technickým zpracováním, a to SONY SXRD a JVC D-ILA. Projektor se skládá z lampy, systému rozložení barev na základní RGB a tří čipů Lcos, které odráží jednotlivé barvy.

Výhody:
– Největší výhodou je zobrazení černé barvy. Jak Sony tak JVC projektory s technologií Lcos mají perfektní podání černé. JVC má sice vyšší nativní kontrast, Sony ovšem zase díky své kvalitní dynamické cloně dosahuje někdy i vyšších kontrastních poměrů. V poslední době pokročila i kvalita zobrazení barev, Lcos projektory díky tomu mají i věrné podání barev stejně tak jako stupně šedé.

Nevýhody:
– Projektory jsou díky vyšší složitosti cesty zpracování obrazu mírně pomalejší (vyšší odezva v ms.). Ani Lcos, ani LCD projektory nemají tak kvalitní zobrazení 3D obrazu jako DLP projektory. Proto na hraní her a 3D jsou vhodnější DLP projektory.

LED se u projektorů označuje jako světelný zdroj. Jedná se o LED moduly (RGB), které nahradily projekční lampy. Velikou výhodou je hlavně výdrž, jež se udává 20 až 30 tisíc hodin. Odpadá tedy starost s výměnou lampy. Další výhodou je tzv. Helmholtz-Kohlrausch (HK) effect, díky kterému nám připadá světlost obrazu vyšší než u klasických lampových modulů, a stabilnější rozložení barevného spektra (lampové moduly mohou být slabší na některou ze základních barev spektra). Nevýhodou je zatím vyšší cena a horší barevný gamut v případě levných projektorů. Existují jak drahé projektory, které nemají problém s barevným gamutem, tak ty levnější, které nejsou zatím dostatečně svítivé pro větší plátna (např. Acer K330, Optoma ML550 atp). Je však otázkou času, kdy technologie postoupí a plně nahradí klasické projektory i v nižších cenových hladinách.

Jedná se o technologii, kde zdroj světla – např. UHP lampy, je nahrazen jiným zdrojem. Jedná se většinou o modrý laser a fosfor, který tvoří zelenou část spektra a zbytek nahrazují LED diodové moduly. Možná je i konstrukce jen ze samotného modrého laseru.

Výhody:
– Větší výdrž až 20 tisíc hodin. Bohužel bylo zjistěno, že velký pokles nastává již na začátku, stejně tak jako u klasických projekčních lamp.
– Vyšší svítivost než u samotných LED modulů.

Nevýhody:
– Technologie v počátcích.
– Horší barevný gamut – špatný u zelené barvy způsobená fosforem.
– Dražší než projektory s klasickými lampovými moduly.

Místo na které se dá promítat obraz projektoru. Může se promítat v podstatě na zeď až po extra kvalitní plátna jako stewart studiotek, či moderní speciální tmavá plátna od firmy Screen Innovations (na které se teoreticky dá promítat i za okolního světla). Vše záleží na ceně. Závislost kvality je však nelineární! Čili velký skok uděláme s investicí 0 a 10000 Kč, ale už mnohem méně s 10000 a 50000 Kč. Vyjma zmíněného SI.

Jedná se o zisk materiálu plátna / projekční plochy. Jednoduše řečeno, plátno se ziskem 1.0 by mělo odrazit to co na plátno projektor vysílá. Plátno se ziskem např. 1.3 násobí, takže obraz je 1,3x světlejší než na plátně se ziskem 1.0. Naopak existují i plátna se ziskem nižším, jedná se většinou o šedá plátna. K čemu všemu je to vlastně dobré? V podstatě plátna s vyšším ziskem potřebujeme tam, kde nám svítivost projektoru nestačí a potřebujeme světlejší obraz, např. při okolním osvětlení. V tomto případě působí plátno se ziskem více dynamicky. Šedé plátno může také pomoci při okolním osvětlení, ale je nutné použít extra svítivý projektor. Avšak pozor – plátno s velkým ziskem násobí i úroveň černé barvy, čili černá může být například až šedá, což při promítání za tmy není pěkné a je to na škodu. Plus, velká světlost scén unavuje oči a tmavší scény vypadají „vypraně“. Další důležitou věcí, kterou je nutné zmínit, je, že vyšší gain změnšuje viditelný úhel a zapříčiňuje hotspoting.

Tmavší plátna s nižším ziskem na druhou stranu zlepšují úroveň černé barvy, ale také světlé scény jsou méně světlé. Pokud máme kvalitní projektor a chceme promítat za tmy je dobré vybírat plátno tak, aby příliš neovlivňovalo kvalitu přicházející ze samotného projektoru.

Ano lze, ale… I přesto že většina projektorů má možnost korekce základních odstínů barev podkladů, je to vždy otázkou kompromisů, kde příliš saturované barvy zdí již nelze velmi dobře „vyladit“ tak, aby byl obraz koukatelný. Doporučením je rámové či roletové plátno, nebo i speciální nátěr na zdi.

Tady přichází na řadu hlavně použití v našem interiéru. Pokud nám to místo dovoluje, vychází lépe rámové plátno a to hlavně z důvodu stálého vypnutí materiálu. Roletová plátna mají velké problémy s kroucením samotného plátna a platí zde velká úměra ceny x kvality. Čím dražší plátno od renomovaných výrobců, tím je menší pravděpodobnost, že se bude kroutit. Řešením jsou i samovypínací roletová plátna.

Projektor podporující stereoscopické 3D zobrazení. Většina dostupných projektorů na trhu má aktivní 3D technologii užívající aktivních 3D brýlí. Existují výjimky pasivního zobrazení, ale z důvodu komplikovanosti a náročnosti nejsou tolik rozšířené (jsou nutné paralelně dva projektory spolu s polarizačními filtry).

I přes to, že projektory používají aktivní technologii, stejně jako TV, jsou zde určité rozdíly. Zásadní rozdíly jsou dva:

První je kvalita zobrazení 3D. Většina TV nedosahuje kvalit 3D obrazu jako projektory s DLP technologií. Je to způsobeno konstrukcí a odlišností jednotlivých technologií. Kvalitní 3D obraz bývá až u dražších a kvalitnějších TV (jak LCD tak Plasma).

Druhá podstatná věc hovoří ve prospěch velikosti obrazu. Pro 3D zobrazení je lepší větší obraz, než je průměrná velikost TV. Je to pro následnou větší realističnost 3D obrazu. Málokoho zaujme 3D na malé TV ve větší pozorovací vzdálenosti, herci pak vypadají jako divadelní postavičky. Jedná se jednoduše o FOV, viditelný úhel v našem zorném poli. Čím větší je (až do určité velikosti, THX doporučuje FOV až 50 stupňů), tím pro 3D obraz lepší. Vcítění se do děje je pak mnohem intenzivnější. Bohužel až s podivem málokdo o tomto dnes ví a současný TV marketing tomu příliš nepomáhá a v podstatě ani nemůže.